Domov sv. Karla Boromejského

odborná a laskavá péče o nemocné seniory
 

 


 


 

Práce v Domově sv. Karla Boromejského

 

K vytváření dobrého pracovního společenství přispívají především následující dvě věci: kolegialita a loajalita. Kolega je v úzkém významu ten, kdo se mnou sdílí povolání, můj spolupracovník. Skrývá se tu předložka „cum“ neboli „s“. Kolegialita proto znamená i „sourozenecké“, svorné smýšlení s ochotou vzájemně si pomáhat. Sám sebe vnímám na stejné úrovni s ostatními. Jdu s nimi toutéž cestou. Pro dobré klima v podniku je tato sounáležitost naprosto rozhodující. Kolegialita vychází z přesvědčení, že všichni plujeme na stejné lodi. Pádlujeme-li spolu místo proti sobě, dostaneme se rychleji dál.

K tomu je potřeba soudržnosti. Nesmím čekat, až druzí udělají první vstřícný krok a až se mě zastanou. Kolegialita vždycky začíná u mě. Posloužím druhému, převezmu jeho službu, a tak vytvořím kolem sebe prostředí, které povzbudí i ostatní, aby se zachovali podobně. 
 

Dva nebo tři spolupracovníci, kteří dokážou držet za jeden provaz, vystačí na provoz se stovkou zaměstnanců. Když spolu ti dva nebo tři dokážou dobře vycházet a chovají se kolegiálně i k ostatním, dokážou změnit prostředí na celém pracovišti. Jeden na to sám jistě nestačí, ale jakmile nalezneme alespoň jednoho stejně smýšlejícího a začneme spolu uvažovat, jak se chovat a přiblížit k ostatním, odrazí se to na nich.

 

Pojem loajalita vychází ze slovního základu „legalis“ neboli „zákonný“. Loajální znamená věrný zákonu, věrný vládě, slušný. Loajalita se stala označením skutečnosti, že při někom stojím: respektuji jeho zájmy. Plním smluvní podmínky. Dodržuji společné úmluvy. Ctím vládu a autoritu, aniž bych před ní ohýbal hřbet. Jsem-li loajální s nějakým spolupracovníkem, ctím jeho zájmy. Může se na mě spolehnout. Když si něco domluvíme, platí to. Takovou spolehlivost a poctivost potřebuje každý podnik. Vzniká prostředí, v němž se lidem dobře pracuje. K tomuto cíli se dojde jedině dobrým příkladem, který dokáže strhnout ostatní. Jakmile si začnu všímat, že někteří spolupracovníci nejsou k ostatním loajální, oslovím je a snažím se zjistit jejich důvod. Z ničeho je neviním, ale ptám se. Možná jsem je jen dobře nepochopil nebo si jejich jednání špatně vykládám. Někdy se z rozhovoru dovím, že je ve hře vzájemné zranění. V takovém případě je mohu povzbudit, abychom si konflikt společně v klidu probrali. Pokud si to obě strany přejí, mohu se nabídnout jako prostředník. V žádném případě bych ale neměl jen pasivně přihlížet, jak atmosféra houstne.

Zůstat v jedovatém klimatu sám čistý, a přece zachovat kolegialitu a loajalitu k ostatním, není vůbec jednoduché. Přesto důvěřuji v moc dobra. Přinejmenším se ke mně budou kolegové chovat jinak. Většina lidí má v sobě zábrany. Když se k nim někdo chová slušně, málokdy s ním jednají nefér. Můžu se však ve svém jednání a názorech cítit sám. Potom je zapotřebí silné víry a pevné naděje, že setba kolegiality a loajality, kterou jsem zasel, vzejde i na vyprahlém poli mého pracoviště. Je zapotřebí stálosti a vytrvalosti, abych si dokázal své názory uhájit i v konfliktech, které mě každodenně zaplavují.

Anselm Grün: Pracovat i žít 
 

Spolupráce všech se všemi - anebo jeden pro druhého darem ..., stojí nejen v nápisu, jímž ve znaku našeho Domova znázorňujeme společenství čtyř světů pod jednou červenou střechou - ale toto také chceme společně žít. 
 

Jsme oproti velkým nemocnicím poměrně malý dům, a proto tím důležitější je, jak se nám bude dařit vytvářet přátelské, vstřícné, otevřené, pomáhající vztahy. Rozmanitost charakteru, věku, vzdělání je v každé rodině přirozená. Avšak čím více se nám tato různost stává nikoliv dělící čárou, ale příležitostí ke spojování a doplňování sil, tím blahodárněji to pociťují naši pacienti a my sami také. Nechceme měnit druhé lidi, ale sami sebe, svůj vztah k nim, svou práci, přístup ke svěřeným. Chceme být jeden pro druhého povzbuzením a z práce domů se vracet s radostí nad tím, co se podařilo; chovat se vůči spolupracovníkům, ale i vůči sobě samým s mírností, vlídností, laskavostí a tolerancí.

"Lépe než naříkat na tmu - je být malinkým světlem."

(Konfucius) 
 

Domov sv. Karla Boromejského je nestátní zdravotnické zařízení, resp. účelové zařízení církve, které je zaměřeno na dočasnou zdravotní a sociální péči o staré a nemocné seniory. 
 

Domov zaměstnává personál jak zdravotnický (lékaře i nelékařské zdravotnické profese), tak pracovníky sociální péče. Na těchto úsecích se pracovníci nejvíce obměňují. Také pro ostatní, neméně důležité provozy, někdy hledáme nové síly (kuchyně, úsek ekonomický, provozně-technický, administrativa apod.) V rámci zaměstnaneckého poměru umožňujeme vzdělávání, stravování a ženám nabízíme ubytování v jednolůžkových pokojích ubytovny. 
 


V Domově je zajištěna vysoká úroveň péče o seniory. Na zdravé a stálé jádro kolektivu se napojují noví zdravotníci a vystřídají ty, kdo z jakéhokoliv důvodu, osobního či rodinného, odcházejí. Na stanicích je velmi důležité, aby práce byla týmová. Jednotliví pracovníci vykonávají úkoly podle své odbornosti, ale ošetřovatelská péče jako celek je starostí a zájmem všech společně. 
 

Střední a nižší zdravotnický personál slouží v nepřetržitém provozu. Noční službu slouží zdravotní sestry. Během dne je pracovní program určen harmonogramem a řízen staniční sestrou. Na denní službu lékaře navazuje ústavní pohotovostní lékařská služba. 
 

Obětavé fyzioterapeutky v rehabilitační místnosti, vybavené moderními pomůckami, usilují o zlepšení schopností sebeobsluhy, možnosti pohybu, chůze s pomůckami, zmírnění bolestí a obtíží obyvatelů i pacientů Domova. Svým úsměvem a odbornou péčí dosahují také výrazného zlepšení jejich psychického stavu. 
 

Důležitá je také práce sociálních pracovnic. Poskytují čas a širokou škálu informací, sociálně právní poradenství rodinám, i těm, jejichž členy nemůžeme z kapacitních důvodů přijmout. Vysvětlují systém sociální péče, poradí, kam se obrátit, jak hledat nejvhodnější sociální zabezpečení pro své blízké, kteří se z důvodu stáří nebo nemoci stali závislými na péči druhých a není v možnostech rodiny péči doma zvládnout. Obyvatelům a pacientům, kteří jsou do Domova přijímáni na přechodnou dobu, pomáhají sociální pracovnice ve spolupráci s rodinou zajistit následný trvalý pobyt v jiném zařízení. Na pravidelných poradách se zdravotníky, fyzioterapeuty, lékaři a staničními sestrami si upřesňují a doplňují sociální šetření a informace, a tím mohou pacientům a jejich rodinám pomáhat všestranně, protože mají na jejich situaci a potřeby komplexní pohled. 
 


Na každé stanici pracují kromě personálu také klientky Vězeňské služby. Jednak jako dělnice, které obstarávají veškeré úklidové a pomocné práce, jednak po absolvování kurzu jako sanitářky přímo u nemocných. Toto navýšení počtu personálu je velikou výhodou, protože mohou být častěji u pacientů a mají na ně čas - čas pro trpělivé vyslechnutí prosby, čas na zastavení a dobré slovo, čas promluvit s nimi a neomezují se na pouhý ošetřovatelský výkon, ale mohou udělat i něco navíc. Reakce starého člověka jsou pomalejší a k tomu, aby se cítil zahrnut a obklopen dobrou péčí, je tento čas potřebný. 
 

Spojuje nás snaha pracovat nejen proto, abychom za solidní výkon byli odměněni. Zde je však něco navíc: spojuje a naplňuje nás něčím radostným ochota podílet se na poslání celého Domova, jímž je služba potřebnému člověku po všech stránkách: potřební jsou naši pacienti, odsouzené ženy ve výkonu trestu. Potřební jsme i my sami, když přijdou problémy a starosti - všem je nám zapotřebí přátelského slova, vstřícnosti, sdílení, zájmu i tolerance. Když takto chápeme svůj podíl na spolupráci celého kolektivu jako velké rodiny, kde se všichni vzájemně známe a přijímáme se všemi přednostmi i chybami, kde se striktně netřídí, co kdo "musí", ale kde každý přiloží ruku k dílu tam, kde může. Takto většina z nás bez nadsázky vydává svědectví o tom, co pro nás Domov znamená.