Domov sv. Karla Boromejského

Posláním Domova je péče o věkem pokročilé a nemocné lidi.

S trpělivostí a láskou přijímat ty, kteří v dozrávání svého života beze slov jako by nám chtěli říci:

„Blahoslavení jste vy, kteří máte pochopení pro mou pomalou chůzi a roztřesené ruce, nesykáte netrpělivě, když se příliš pomalu belhám ke stolu, často něco rozleju a neumím už „slušně“ jíst...

Blahoslavení jste vy, kteří chápete, že se mé ucho musí namáhat, abych porozuměl, a proto se mnou mluvíte pomalu a zřetelně.

Blahoslavení jste vy, kteří se u mne zastavíte s přívětivým úsměvem a máte čas si trochu se mnou popovídat, neřeknete mi, že to a to už jste slyšeli stokrát – a neděláte to se shovívavou ironií...

Blahoslavení jste vy, kteří mi nějak ulehčujete dny mého stáří, které mi ještě zbývají na cestu do mého domova – u Boha.

Až budu tam DOMA, budu o vás vyprávět Otci....“

Domov zajišťuje následující služby: sociální služby pro seniory, dlehčovací služba denní stacionář, zdravotní pobyty pro seniory

Klášter – útěk ze života?

Branou kláštera se svět neopouští. Odjakživa jí totiž vcházeli především ti, kdo hledali Boha. Našli a nacházejí ho v tichu, ale nacházejí ho také v očích lidí, kteří je potřebují.

Poslání sester je velmi prosté – v síle víry jít a účinným způsobem sloužit všem potřebným. Je to jedno, jde-li o člověka nemocného nebo umírajícího, o dítě či dospělého duševně nebo tělesně postiženého, zbaveného svobody. Může jít o člověka chudého fyzicky či duševně, jenž má třeba hmotných věcí nadbytek a přitom mu schází to podstatné – smysl života, láska a důvěra, vědomí a pocit bezpečí.

Místní komunitu tvoří společenství 15 sester. Některé jsou zaměstnány v Domově, jiné, převážně vyššího věku, pro ně vytvářejí rodinné zázemí a pomáhají svými silami a schopnostmi, jak mohou. Zapojují se do duchovní péče u nemocných, pěstují květiny, pečují o kostel, zajišťují ubytování pro brigádnice, účastní se kulturního dění v Domově, setkávají se s lidmi z okolí, se zaměstnanci, návštěvami i klientkami Vězeňské služby. Komunita sester také spojuje Domov s řepskou farností.

Proti velkým nemocnicím jsme poměrně malý dům, a proto tím důležitější je, jak se nám bude dařit vytvářet přátelské, vstřícné, otevřené, pomáhající vztahy. Rozmanitost charakteru, věku, vzdělání je v každé rodině přirozená. Avšak čím více se nám tato různost stává nikoliv dělící čárou, ale příležitostí ke spojování a doplňování sil, tím blahodárněji to pociťují naši pacienti a my sami také. Nechceme měnit druhé lidi, ale sami sebe, svůj vztah k nim, svou práci, přístup ke svěřeným. Chceme být jeden pro druhého povzbuzením a z práce domů se vracet s radostí nad tím, co se podařilo; chovat se vůči spolupracovníkům, ale i vůči sobě samým s mírností, vlídností, laskavostí a tolerancí.


Dobrovolníci jsou důležitou součástí pracovního kolektivu Domova prakticky od jeho počátku. Se zaměstnanci i sestrami boromejkami je spojují vztahy srdečného přátelství. Pomáhají nejen pacientům, ale i zaměstnancům s organizací kulturních a společenských akcí. Většina je tvořena studenty a lidmi v důchodovém věku, nechybí však ani lidé ve věku produktivním.


Dobrovolníci nepřinášejí domovu peníze, ale vytvářejí hodnoty. Zde více než kdekoliv jinde platí: „Můžeš se stát slovem pro neslyšícího, cestou pro hledajícího, odpovědí pro tázajícího se, posilou pro zesláblého, lékem pro nemocného, pokojem pro sklíčeného, nadějí pro zoufalého, radostí pro toho, jenž se cítí opuštěný. Daruj svůj čas.“

Čas vnější nesvobody v sobě skrývá možnost začít vnímat dar svobody vnitřní. Umožňuje odstup a zhodnocení toho, co se v životě stalo, mnohdy i rozpoznání, proč se to stalo a zřetelněji uvidět různorodé cesty k dobru. Více pochopit, že volba nedobrých cest už není svobodou, ale jejím zneužitím – a v podstatě vlastně opakem: vnitřní i vnější závislostí a spoutaností. Nikdo z nás nemůže s čistým svědomím říci, že volil vždy dobře a že vždy dobře využil daru svobodné vůle.

„Kdo je bez viny, hoď první kamenem...!“ (Jan 8,7)

Neoddělitelnou částí Domova je Oddělení výkonu trestu Řepy jako součást Vazební věznice v Ruzyni. Odsouzené ženy bydlí přímo v domě a nacházejí zde většinu pracovních příležitostí – v úklidu, v zahradě, v prádelně, v kuchyni. Tím, že Domov současně pečuje o nemocné, vzniká pro tyto ženy zcela nová příležitost pracovat i jako sanitářky a pro tuto práci možnost rekvalifikace v akreditovaném sanitářském kurzu sv. Zdislavy. Osvědčení umožňuje uplatnit se v této nové službě ve zdravotnických nebo sociálních zařízeních po propuštění z výkonu trestu. Ženy jsou pro řepský Domov vybírány na základě psychologických testů, zohledňuje se osobnost odsouzené, charakter trestné činnosti, přihlíží se k úsudku odborníků. Program zacházení s odsouzenými obsahuje pracovní, vzdělávací, výchovné a zájmové aktivity, organizované Vězeňskou službou. Podobně se jim dostává pomoci při obnovování nebo znovuvytváření vnějších vztahů s dětmi, rodinami a přáteli. Domov jim poskytuje možnost účasti na kulturních akcích, koncertech apod., na setkávání se s duchovními hodnotami i světem řeholních sester. Ženy pracují ve vlídném a pěkně vybaveném prostředí s rozmanitou náplní činnosti, mají možnost pobytu na čerstvém vzduchu v zahradě i vycházek s vychovatelem, některé pracují na externích pracovištích. Zejména při ošetřování nemocných dostávají pro ně dosud neobvyklou příležitost zamýšlet se nad životem, otázkami nemoci, bezmoci, stáří a umírání. Setkávají se s reálným světem, učí se osvojovat nové pracovní návyky, ale také přijímat hezké vztahy a darovanou důvěru spolupracovníků. Velmi často to vše vede ke změně jejich postojů. Ve velké většině si těchto příležitostí váží a jsou vděčné. Po ukončení výkonu trestu se už leckteré zařadily do práce v nemocnicích nebo v sociální péči, daří se jim dobře a jsou spokojené ony samy i jejich nadřízení.