Domov sv. Karla Boromejského

Také starý člověk, o něhož se rodina nemůže starat a který putuje od jednoho zařízení k druhému a tolik touží najít domov ... 
 

Touží být přijat, zakusit jistotu podpory, aby se ho ujaly laskavé ruce, účinná péče mu ulevila v obtížích a soucitné srdce ho doprovodilo v jeho posledních hodinách. 
 

Píše se rok 1652... Francouzské Lotrinsko, zbědované následky třicetileté války, je navštíveno dalšími ranami - morem, cholerou, hladem... Na volání o pomoc zazní odpověď pěti statečných žen, které se pouští do boje s bídou všeho druhu a odevzdávají svůj život službě těm nejpotřebnějším. Z malého semínka vyrůstá strom, jehož větve přesahují hranice a v roce 1837 zapouštějí své kořeny v Praze. Řeholní společenství pod ochranou sv. Karla Boromejského a Svaté Rodiny charakterizuje rodinný duch a služba milosrdenství. Na Malé Straně v podpetřínských stráních postavily sestry nemocnici a mateřský dům se sídlem generální představené jako své duchovní a organizační centrum. Odtud pak kongregace rozšiřuje svou činnost. Domov sv. Karla v Řepích vzniká jako druhý dům v Praze, následují další a další sociální a zdravotní ústavy, léčebny, sirotčince, domovy pro tělesně i duševně postižené, pro staré a opuštěné, děti i dospělé. Sestry nehledají teologické nebo filozofické zdůvodnění, proč je na světě tolik bolesti. Dostatečnou odpověď čerpají z života víry, z modlitby - a jdou prostě sloužit. 
 

Domov sv. Karla v Řepích, původně určen pro péči o sirotky, je po několika letech přeměněn na ženskou věznici, kde sestry pracují spolu s trestankami v domě i na polnostech a výsledky jejich práce vytvářejí hospodářské zázemí pro Nemocnici Pod Petřínem. Po více než 80 letech plodné činnosti přichází zrušení věznice a násilné vystěhování sester. Během let umlčení slouží dům Výzkumnému ústavu zemědělské techniky. 
 

Po roce 1990 se spojily síly i finanční prostředky sester Kongregace, Nadace Dobré dílo, Magistrátu hl.m. Prahy, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva zdravotnictví, Vězeňské služby, mnoha sponzorů tuzemských i zahraničních, aby budova mohla opět sloužit naplňování základního poslání sester boromejek. Vybavení Domova se až na malé výjimky podařilo získat z věcných darů. 
 

Domov dnes naplňuje své zčásti obnovené, zčásti zcela nové poslání jako ošetřovatelský ústav, poskytující sociální a zdravotní pobyty na lůžkovém oddělení i v denním stacionáři - a současně jako Oddělení výkonu trestu pro ženy, které zde nacházejí dobré podmínky pro bydlení a rozmanité pracovní možnosti. Díky modernímu technickému zázemí a personálu, který pracuje obětavě a má kromě odbornosti vysokou motivaci pro službu nemocným, dosahuje poskytovaná péče dlouhodobě nadprůměrné úrovně. Koncepčně jsou zdravotní i sociální pobyty pojaty na přechodnou dobu, po kterou rodina není sama schopna zajistit kvalitní péči o svého nemocného nebo nesoběstačného člena. Takto se zde při kapacitě 92 lůžek za rok vystřídá asi 500 pacientů, jejichž rodinám se tak dostává potřebné pomoci v náročné situaci. 
 

Také stacionář, který poskytuje komplexní celodenní péči, významně přispívá k prožití spokojeného stáří v kruhu rodiny. Po dnu, který klienti stráví v příjemném a k tomu účelu dobře vybaveném prostředí a kde se jim dostává všestranné péče, se navracejí domů ke svým blízkým a necítí se takto od nich odloučeni. Cílem celodenního programu ve stacionáři je udržet starého a postiženého člověka pokud možno soběstačným pro běžné úkony denní sebeobsluhy, pomoci mu uchovat fyzickou i duševní aktivitu, pocit bezpečí a vnitřní pohodu. 
 

Stačí jen málo - snažit se dát lidem najevo, že nám na nich záleží.

Historie věznice 

V roce 1854 se vláda s tehdejším sídlem ve Vídni rozhodla svěřit Kongregaci ženskou trestnici na Hradčanech. Sestry se jely podívat do Neudorfu v Rakousku k sestrám jiné kongregace, aby získaly od nich nějakou zkušenost v této činnosti. Boromejkám v českých zemích se tak naskytl nový směr činnosti. I když se předpokládaly mnohé těžkosti, sestry byly nadšeny myšlenkou pomáhat odsouzeným, jimž se tehdy říkalo trestanky a káranky. K 1. listopadu 1854 jich sestry převzaly do péče na Hradčanech 350. V historii to byl první státní ústav, který boromejky převzaly (přišly do Prahy 1837). Generální představená Matka Eufemie často osobně povzbuzovala sestry, většinou mladé, v tomto nelehkém úkolu. Trestanky byly často hrubého zrna a sestry procházely trpkou školou. Avšak už po krátké době začala láska a mírnost slavit své vítězství nad srdci trestanek, která se zdála být tvrdší než kámen. 
 

Mezitím v roce 1858 Kongregace zakoupila v Řepích pozemek, zvaný "Taicmanův dvůr"za účelem zřízení sirotčince a postavila zde velkou prostornou budovu. Po čtyřech létech péče o 400 sirotků se v ústavě rozmohla epidemie trachomu. Oční choroby byly tehdy velmi častým zjevem u dětí, které přicházely do ústavu z nehygienického domácího prostředí. Sestry se ihned postaraly o vyléčení dětí v podpetřínské nemocnici. Epidemie se přesto stala záminkou pro nucený návrat dětí do jejich domovských obcí, které dále nechtěly přispívat na jejich pobyt v ústavu. Děti byly umístěny do cizích rodin, které byly přinuceny se o ně starat a obce to nic nestálo. V Řepích zůstal jen malý počet sirotků, pro které Kongregace koupila a zařídila domov v Karlíně. 
 

Co s prázdným domem? Kongregace nabídla nevyužitou budovu do nájmu zemskému výboru pro zřízení ženské věznice. Návrh byl přijat 8. 12. 1864 a po nutných stavebních úpravách a vybudování zdi kolem celé budovy se do Řep nastěhovaly sestry i s trestankami v říjnu 1865. Správa věznice včetně převýchovy žen byla svěřena Kongregaci. V roce 1870 obdržel ústav zvláštní vyznamenání od ministerstva spravedlnosti, vystoupil do popředí a stal se známějším širší veřejnosti.

Brzy po nastěhování zmizely počáteční obavy sester z eventuální vzpoury většího počtu žen, a to pro velkou vzdálenost Řep od města. Ženy se chápaly se sestrami každé práce. Během krátké doby byla zřízena prádelna a přistavěna mandlovna, přikupovaly se pozemky v okolí, na nich byla vykopána studna a zřízen vodovod, který zásoboval i obyvatele v okolí ústavu. Trestanky pracovaly v hospodářství, na polích, v prádelně, v kuchyni. V pracovnách šily pytle, opravovaly boty, vyšívaly a šily na zakázku. Výsledky práce vytvářely zároveň hospodářské zázemí Nemocnici Pod Petřínem.

Pro sestry byly tyto odsouzené ženy potřebným člověkem, kterému chtěly pomáhat. Trest není pomstou: jeho hlavním smyslem je přivést člověka na správnou cestu, dát mu novou naději a příležitost ji uskutečnit. Být dobrý k provinilému, to ho mění. Sestry dobře ovládaly psychologii a vytvořily funkční metodiku práce s odsouzenými ženami. 
 

Zajímavostí také je, že v Řepích žil, pracoval a zemřel proslulý vězeň ze Špilberku, pověstný Václav Babinský (1796 - 1879). Když si odpykal svůj těžký dvacetiletý žalář, zdráhala se ho jeho domovská obec přijmout. Proto mu sestry nabídly místo zahradníka v řepské trestnici. Zde žil jako pokojný občan až do své smrti pod jménem Antonín Müller. Odpočívá na hřbitově v Řepích. 
 

Po 83 letech své existence byla ženská trestnice 30. 11. 1948 zrušena. Úřady nařídily, že správní a strážní službu ve věznicích může vykonávat pouze Sbor uniformované stráže. Sestry přizpůsobily rozsáhlými stavebními úpravami budovu na ústav sociální péče pro dospělé. Avšak rok l950 se zapsal do dějin jako počátek násilné likvidace mužských i ženských řádů a kongregací, které musely opustit svá působiště a také řepské sestry byly odsunuty do soustřeďovacích táborů v pohraničí. V roce l958 se uživatelem uprázdněné budovy stal Výzkumný ústav zemědělské techniky.

Z původního společenství Služebnic Svaté Rodiny postupně vzniká řeholní kongregace, která přijímá za vzor život milánského arcibiskupa sv. Karla Boromejského, jenž byl ve své době příkladem obětavého milosrdenství. Protože jeho socha stála na dvoře prvního domu v Nancy, začali lidé sami nazývat sestry jeho jménem. 
 

Zpočátku se jejich činnost soustředila na návštěvy a péči o nemocné po domech těch nejchudších a nejpotřebnějších, ale brzy se na žádost mnohých stále rozšiřovala na působení v nemocnicích, sirotčincích, školách pro chudé děti, pro hluchoněmé, v psychiatrických léčebnách. Když okolní města kolem Nancy viděla lásku sester a jejich nasazení, zvala je do okolí. Již ke konci 17. století mají jen v samotné Francii na 50 domů. Postupně sestry přijímají i evangelijní rady a zavazují se žít podle pevných pravidel, které pro ně sestavil premonstrátský opat Epiphanius Louys. Ve slibu milosrdenství se zavazují žít, pracovat a obětovat se až do smrti ve službě chudým, nemocným a všem potřebným.

Od prvních dob svého vzniku uprostřed bídy, nemocí a smrti, která zavládla Lotrinskem po třicetileté válce, se boromejky vyznačovaly pohotovostí a připraveností přiložit ruce všude, kde bylo potřeba pomoci.

Poslání sester boromejek je prosté - v síle víry jít a účinným způsobem pomáhat. Je to jedno, jde-li o člověka nemocného nebo umírajícího, o dítě či dospělého, o člověka chudého fyzicky nebo duševně či duchovně, který má třeba hmotných věcí nadbytek, ale schází mu to podstatné - smysl života, láska a důvěra, vědomí a pocit bezpečí. Kdysi pomáhaly sestry takřka holýma rukama, dnes třeba s pomocí nejmodernější techniky. Avšak vždy jde o to nasadit sebe celého, cele se této službě vydat. Domov sv.Karla Boromejského je zároveň domovem komunity boromejek. Po pádu komunismu a navrácení původního majetku zde mohou po dlouhých 50 letech opět šířit ducha milosrdenství.  
 

V současné době tvoří zdejší komunitu třináct sester. Převážná část z nich již patří věkem do "důchodu", ale stále slouží ku prospěchu ostatních. Kromě služeb viditelných: duchovní péče u nemocných, pěstování květin, výzdoba kostela, zajišťování ubytování pro brigádnice a vytváření zázemí pro sestry z komunity, které pracují v Domově u lůžka nemocných, přidávají sestry to, co je často skryté - modlitbu a oběť bolesti a obtíží, které s sebou přináší nemoc. 
 

Sestry boromejky také přicházejí často do kontaktu s klientkami zdejší věznice. Snaží se dát klientkám důvěru, povzbuzení a možnost dobrého využití jejich schopností a času. 
 

Také se rády účastní kulturních akcí pořádaných Domovem pro zpestření pobytu našich pacientů - např. zpívání koled na Štědrý den, průvod Tří králů a svěcení domu..

Práce v Domově sv. Karla Boromejského

K vytváření dobrého pracovního společenství přispívají především následující dvě věci: kolegialita a loajalita. Kolega je v úzkém významu ten, kdo se mnou sdílí povolání, můj spolupracovník. Skrývá se tu předložka „cum“ neboli „s“. Kolegialita proto znamená i „sourozenecké“, svorné smýšlení s ochotou vzájemně si pomáhat. Sám sebe vnímám na stejné úrovni s ostatními. Jdu s nimi toutéž cestou. Pro dobré klima v podniku je tato sounáležitost naprosto rozhodující. Kolegialita vychází z přesvědčení, že všichni plujeme na stejné lodi. Pádlujeme-li spolu místo proti sobě, dostaneme se rychleji dál.

K tomu je potřeba soudržnosti. Nesmím čekat, až druzí udělají první vstřícný krok a až se mě zastanou. Kolegialita vždycky začíná u mě. Posloužím druhému, převezmu jeho službu, a tak vytvořím kolem sebe prostředí, které povzbudí i ostatní, aby se zachovali podobně. 
 

Dva nebo tři spolupracovníci, kteří dokážou držet za jeden provaz, vystačí na provoz se stovkou zaměstnanců. Když spolu ti dva nebo tři dokážou dobře vycházet a chovají se kolegiálně i k ostatním, dokážou změnit prostředí na celém pracovišti. Jeden na to sám jistě nestačí, ale jakmile nalezneme alespoň jednoho stejně smýšlejícího a začneme spolu uvažovat, jak se chovat a přiblížit k ostatním, odrazí se to na nich.

Anselm Grün: Pracovat i žít 
 

Spolupráce všech se všemi - anebo jeden pro druhého darem ..., stojí nejen v nápisu, jímž ve znaku našeho Domova znázorňujeme společenství čtyř světů pod jednou červenou střechou - ale toto také chceme společně žít. 
 

Domov sv. Karla Boromejského je nestátní zdravotnické zařízení, resp. účelové zařízení církve, které je zaměřeno na dočasnou zdravotní a sociální péči o staré a nemocné seniory. 
 

Domov zaměstnává personál jak zdravotnický (lékaře i nelékařské zdravotnické profese), tak pracovníky sociální péče. Na těchto úsecích se pracovníci nejvíce obměňují. Také pro ostatní, neméně důležité provozy, někdy hledáme nové síly (kuchyně, úsek ekonomický, provozně-technický, administrativa apod.) V rámci zaměstnaneckého poměru umožňujeme vzdělávání, stravování a ženám nabízíme ubytování v jednolůžkových pokojích ubytovny. 
 

V Domově je zajištěna vysoká úroveň péče o seniory. Na zdravé a stálé jádro kolektivu se napojují noví zdravotníci a vystřídají ty, kdo z jakéhokoliv důvodu, osobního či rodinného, odcházejí. Na stanicích je velmi důležité, aby práce byla týmová. Jednotliví pracovníci vykonávají úkoly podle své odbornosti, ale ošetřovatelská péče jako celek je starostí a zájmem všech společně. 
 

Střední a nižší zdravotnický personál slouží v nepřetržitém provozu. Noční službu slouží zdravotní sestry. Během dne je pracovní program určen harmonogramem a řízen staniční sestrou. Na denní službu lékaře navazuje ústavní pohotovostní lékařská služba. 
 

Obětavé fyzioterapeutky v rehabilitační místnosti, vybavené moderními pomůckami, usilují o zlepšení schopností sebeobsluhy, možnosti pohybu, chůze s pomůckami, zmírnění bolestí a obtíží obyvatelů i pacientů Domova. Svým úsměvem a odbornou péčí dosahují také výrazného zlepšení jejich psychického stavu. 
 

Důležitá je také práce sociálních pracovnic. Poskytují čas a širokou škálu informací, sociálně právní poradenství rodinám, i těm, jejichž členy nemůžeme z kapacitních důvodů přijmout. Vysvětlují systém sociální péče, poradí, kam se obrátit, jak hledat nejvhodnější sociální zabezpečení pro své blízké, kteří se z důvodu stáří nebo nemoci stali závislými na péči druhých a není v možnostech rodiny péči doma zvládnout. Obyvatelům a pacientům, kteří jsou do Domova přijímáni na přechodnou dobu, pomáhají sociální pracovnice ve spolupráci s rodinou zajistit následný trvalý pobyt v jiném zařízení. Na pravidelných poradách se zdravotníky, fyzioterapeuty, lékaři a staničními sestrami si upřesňují a doplňují sociální šetření a informace, a tím mohou pacientům a jejich rodinám pomáhat všestranně, protože mají na jejich situaci a potřeby komplexní pohled. 
 

Na každé stanici pracují kromě personálu také klientky Vězeňské služby. Jednak jako dělnice, které obstarávají veškeré úklidové a pomocné práce, jednak po absolvování kurzu jako sanitářky přímo u nemocných. Toto navýšení počtu personálu je velikou výhodou, protože mohou být častěji u pacientů a mají na ně čas - čas pro trpělivé vyslechnutí prosby, čas na zastavení a dobré slovo, čas promluvit s nimi a neomezují se na pouhý ošetřovatelský výkon, ale mohou udělat i něco navíc. Reakce starého člověka jsou pomalejší a k tomu, aby se cítil zahrnut a obklopen dobrou péčí, je tento čas potřebný. 
 

Spojuje nás snaha pracovat nejen proto, abychom za solidní výkon byli odměněni. Zde je však něco navíc: spojuje a naplňuje nás něčím radostným ochota podílet se na poslání celého Domova, jímž je služba potřebnému člověku po všech stránkách: potřební jsou naši pacienti, odsouzené ženy ve výkonu trestu. Potřební jsme i my sami, když přijdou problémy a starosti - všem je nám zapotřebí přátelského slova, vstřícnosti, sdílení, zájmu i tolerance. Když takto chápeme svůj podíl na spolupráci celého kolektivu jako velké rodiny, kde se všichni vzájemně známe a přijímáme se všemi přednostmi i chybami, kde se striktně netřídí, co kdo "musí", ale kde každý přiloží ruku k dílu tam, kde může. Takto většina z nás bez nadsázky vydává svědectví o tom, co pro nás Domov znamená.

Život je šance – a je na tobě, abys ji využil.
Život je krása – obdivuj ji.
Život je štěstí, vychutnej ho.
Źivot je sen, učiň z něj skutečnost.
Život je výzva, postav se jí.
Život je povinnost, naplň ji.
Život je hra, hrej ji.
Život je drahocenný, zacházej s ním opatrně.
Život je bohatství, uchovej ho.
Život je láska, raduj se z ní.
Život je záhada, rozlušti ji.
Život je zaslíbení, naplň je.
Život je smutek, překonej ho.
Život je píseň, zpívej ji.
Život je boj, přijmi ho.
Život je tragédie, bojuj s ní.
Život je dobrodružství, odvaž se ho.
Život je radost, zasluž si ji.
Život je život, braň ho.  
 

Starý člověk, který je nám svěřen, má plné právo využívat nabídky duchovních služeb, které spočívají v osobních rozmluvách, zapůjčení duchovní literatury, společné či individuální modlitbě, setkávání s knězem, přijímání svátostí církve, přímé účasti na bohoslužbách v našem kostele nebo jejího sledování pomocí sluchátek, společné modlitby růžence a duchovního doprovázení vůbec. 
 

Má také ale právo, na které už obvykle nemůže upozornit sám a které je pak plně naším závazkem - aby byl v posledních hodinách svého života doprovázen naší přítomností, účastí a modlitbou. Naše péče o umírající nekončí jen zajištěním jejich hygienických a zdravotních potřeb. Neméně spočívá v pochopení jeho potřeby bytostné a nejhlubší, která mu nakonec zůstává jako poslední a jediná. 
 

Kontakt:
PhDr. Olga Macků - asistentka duchovní péče