Domov sv. Karla Boromejského

 

odborná a laskavá péče o nemocné seniory

 

Česky | English | Deutsch | Français | Italiano
 

Historie Domova sv. Karla Boromejského


Od samých začátků až podnes stojí v popředí zájmu sester boromejek a všech, kteří s nimi spolupracují, potřebný člověk : člověk oslabený a bezmocný ve stáří a nemoci, postižený tělesně nebo duševně, opuštěné dítě, problémová mládež, raněný nebo invalida, o kterého nikdo nestojí, nevyléčitelně nemocný, závislý, vězněný, bez domova, bez přátel, bez lásky..

Také starý člověk, o něhož se rodina nemůže starat a který putuje od jednoho zařízení k druhému a tolik touží najít domov ... 
 

Touží být přijat, zakusit jistotu podpory, aby se ho ujaly laskavé ruce, účinná péče mu ulevila v obtížích a soucitné srdce ho doprovodilo v jeho posledních hodinách. 
 

Píše se rok 1652... Francouzské Lotrinsko, zbědované následky třicetileté války, je navštíveno dalšími ranami - morem, cholerou, hladem... Na volání o pomoc zazní odpověď pěti statečných žen, které se pouští do boje s bídou všeho druhu a odevzdávají svůj život službě těm nejpotřebnějším. Z malého semínka vyrůstá strom, jehož větve přesahují hranice a v roce 1837 zapouštějí své kořeny v Praze. Řeholní společenství pod ochranou sv. Karla Boromejského a Svaté Rodiny charakterizuje rodinný duch a služba milosrdenství. Na Malé Straně v podpetřínských stráních postavily sestry nemocnici a mateřský dům se sídlem generální představené jako své duchovní a organizační centrum. Odtud pak kongregace rozšiřuje svou činnost. Domov sv. Karla v Řepích vzniká jako druhý dům v Praze, následují další a další sociální a zdravotní ústavy, léčebny, sirotčince, domovy pro tělesně i duševně postižené, pro staré a opuštěné, děti i dospělé. Sestry nehledají teologické nebo filozofické zdůvodnění, proč je na světě tolik bolesti. Dostatečnou odpověď čerpají z života víry, z modlitby - a jdou prostě sloužit. 
 

Domov sv. Karla v Řepích, původně určen pro péči o sirotky, je po několika letech přeměněn na ženskou věznici, kde sestry pracují spolu s trestankami v domě i na polnostech a výsledky jejich práce vytvářejí hospodářské zázemí pro Nemocnici Pod Petřínem. Po více než 80 letech plodné činnosti přichází zrušení věznice a násilné vystěhování sester. Během let umlčení slouží dům Výzkumnému ústavu zemědělské techniky. 
 

Po roce 1990 se spojily síly i finanční prostředky sester Kongregace, Nadace Dobré dílo, Magistrátu hl.m. Prahy, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva zdravotnictví, Vězeňské služby, mnoha sponzorů tuzemských i zahraničních, aby budova mohla opět sloužit naplňování základního poslání sester boromejek. Vybavení Domova se až na malé výjimky podařilo získat z věcných darů. 
 

Domov dnes naplňuje své zčásti obnovené, zčásti zcela nové poslání jako ošetřovatelský ústav, poskytující sociální a zdravotní pobyty na lůžkovém oddělení i v denním stacionáři - a současně jako Oddělení výkonu trestu pro ženy, které zde nacházejí dobré podmínky pro bydlení a rozmanité pracovní možnosti. Díky modernímu technickému zázemí a personálu, který pracuje obětavě a má kromě odbornosti vysokou motivaci pro službu nemocným, dosahuje poskytovaná péče dlouhodobě nadprůměrné úrovně. Koncepčně jsou zdravotní i sociální pobyty pojaty na přechodnou dobu, po kterou rodina není sama schopna zajistit kvalitní péči o svého nemocného nebo nesoběstačného člena. Takto se zde při kapacitě 92 lůžek za rok vystřídá asi 500 pacientů, jejichž rodinám se tak dostává potřebné pomoci v náročné situaci. 
 

Také stacionář, který poskytuje komplexní celodenní péči, významně přispívá k prožití spokojeného stáří v kruhu rodiny. Po dnu, který klienti stráví v příjemném a k tomu účelu dobře vybaveném prostředí a kde se jim dostává všestranné péče, se navracejí domů ke svým blízkým a necítí se takto od nich odloučeni. Cílem celodenního programu ve stacionáři je udržet starého a postiženého člověka pokud možno soběstačným pro běžné úkony denní sebeobsluhy, pomoci mu uchovat fyzickou i duševní aktivitu, pocit bezpečí a vnitřní pohodu. 
 

Stačí jen málo - snažit se dát lidem najevo, že nám na nich záleží.