Historie věznice

V roce 1854 se vláda s tehdejším sídlem ve Vídni rozhodla svěřit Kongregaci ženskou trestnici na Hradčanech. Sestry se jely podívat do Neudorfu v Rakousku k sestrám jiné kongregace, aby získaly od nich nějakou zkušenost v této činnosti. Boromejkám v českých zemích se tak naskytl nový směr činnosti. I když se předpokládaly mnohé těžkosti, sestry byly nadšeny myšlenkou pomáhat odsouzeným, jimž se tehdy říkalo trestanky a káranky. K 1. listopadu 1854 jich sestry převzaly do péče na Hradčanech 350. V historii to byl první státní ústav, který boromejky převzaly (přišly do Prahy 1837). Generální představená Matka Eufemie často osobně povzbuzovala sestry, většinou mladé, v tomto nelehkém úkolu. Trestanky byly často hrubého zrna a sestry procházely trpkou školou. Avšak už po krátké době začala láska a mírnost slavit své vítězství nad srdci trestanek, která se zdála být tvrdší než kámen.

Mezitím v roce 1858 Kongregace zakoupila v Řepích pozemek, zvaný "Taicmanův dvůr"za účelem zřízení sirotčince a postavila zde velkou prostornou budovu. Po čtyřech létech péče o 400 sirotků se v ústavě rozmohla epidemie trachomu. Oční choroby byly tehdy velmi častým zjevem u dětí, které přicházely do ústavu z nehygienického domácího prostředí. Sestry se ihned postaraly o vyléčení dětí v podpetřínské nemocnici. Epidemie se přesto stala záminkou pro nucený návrat dětí do jejich domovských obcí, které dále nechtěly přispívat na jejich pobyt v ústavu. Děti byly umístěny do cizích rodin, které byly přinuceny se o ně starat a obce to nic nestálo. V Řepích zůstal jen malý počet sirotků, pro které Kongregace koupila a zařídila domov v Karlíně.

Co s prázdným domem? Kongregace nabídla nevyužitou budovu zemskému do nájmu zemskému výboru pro zřízení ženské věznice. Návrh byl přijat 8. 12. 1864 a po nutných stavebních úpravách a vybudování zdi kolem celé budovy se do Řep nastěhovaly sestry i s trestankami v říjnu 1865. Správa věznice včetně převýchovy žen byla svěřena Kongregaci. V roce 1870 obdržel ústav zvláštní vyznamenání od ministerstva spravedlnosti, vystoupil do popředí a stal se známějším širší veřejnosti.

Brzy po nastěhování zmizely počáteční obavy sester z eventuální vzpoury většího počtu žen, a to pro velkou vzdálenost Řep od města. Ženy se chápaly se sestrami každé práce. Během krátké doby byla zřízena prádelna a přistavěna mandlovna, přikupovaly se pozemky v okolí, na nich byla vykopána studna a zřízen vodovod, který zásoboval i obyvatele v okolí ústavu. Trestanky pracovaly v hospodářství, na polích, v prádelně, v kuchyni. V pracovnách šily pytle, opravovaly boty, vyšívaly a šily na zakázku. Výsledky práce vytvářely zároveň hospodářské zázemí Nemocnici Pod Petřínem.

Pro sestry byly tyto odsouzené ženy potřebným člověkem, kterému chtěly pomáhat. Trest není pomstou: jeho hlavním smyslem je přivést člověka na správnou cestu, dát mu novou naději a příležitost ji uskutečnit. Být dobrý k provinilému, to ho mění. Sestry dobře ovládaly psychologii a vytvořily funkční metodiku práce s odsouzenými ženami.

Zajímavostí také je, že v Řepích žil, pracoval a zemřel proslulý vězeň ze Špilberku, pověstný Václav Babinský (1796 - 1879). Když si odpykal svůj těžký dvacetiletý žalář, zdráhala se ho jeho domovská obec přijmout. Proto mu sestry nabídly místo zahradníka v řepské trestnici. Zde žil jako pokojný občan až do své smrti pod jménem Antonín Müller. Odpočívá na hřbitově v Řepích.

Po 83 letech své existence byla ženská trestnice 30. 11. 1948 zrušena. Úřady nařídily, že správní a strážní službu ve věznicích může vykonávat pouze Sbor uniformované stráže. Sestry přizpůsobily rozsáhlými stavebními úpravami budovu na ústav sociální péče pro dospělé. Avšak rok l950 se zapsal do dějin jako počátek násilné likvidace mužských i ženských řádů a kongregací, které musely opustit svá působiště a také řepské sestry byly odsunuty do soustřeďovacích táborů v pohraničí. V roce l958 se uživatelem uprázdněné budovy stal Výzkumný ústav zemědělské techniky.